CRUFT´S 2008
Tak jsem konečně našla trošku času a pustila se do článku o mé zcela neplánované cestě na letošní Cruftovu výstavu do Anglie.
Začalo to takhle – bylo pondělí, možná úterý prvního březnového týdne, tj. dva
dny před začátkem letošní Cruftovy výstavy, která se konala ve dnech 6. – 9.
března 2008. Volá mi Nikol Hanačíková, že jí neustále pošťuchuje po mailech Bob
(Robert Tunnicliff – chovatel Nikolčiny Nexee), že proč se jako Nikol nepřijede
podívat letos k nim do Anglie na výstavu. Bydlet by mohla u Boba a co že je tedy
za problém. Nikol odpálila Boba, že problém je s dovolenou, kterou máme
beznadějně rozplánovanou na tento rok a nezbývá jí (ani mě :) ani jeden volný
den. Když ale Nikol mail odeslala, nedalo jí to a šla se podívat, který že den
se vystavují borderky – a našla že v sobotu (později to zase zapomněla a začala
děsně panikařit, že jestli nejedeme koukat na jiná plemena – ale abych
nepředbíhala). Zjistila že v sobotu a pokračovala v systematickém pátrání –
zdali není nějaký letecký spoj do Nottinghamu s nízkonákladovkou v pátek večer
tam a v neděli zpátky – a byl. Takže jak už jsem napsala výše, najednou
telefonát – „tak sem zjistila, že letí levné letadlo v pátek večer do
Nottinghamu a v neděli večer zpátky – poletíš se mnou na Crufta? Nechci totiž
letět sama.“ Následoval můj dotaz: „Kdy?“ Odpověď: „No o víkendu.“ Dotaz:
„Kterém víkendu?“ Nikol: „No o tomto víkendu, co teď bude... „ HE? Cože? Nevim
co na to Tomáš. Zeptám se, ale spíš ne – Tomáš má rýmičku a nechala bych mu doma
oba psy a naši nejsou doma a bla bla bla – tisíc důvodů, proč asi ne. Tomášova
odpověď : „Ale jooo, klidně leťte“ mi vyrazila dech. Takže jo. A pak to začalo.
Nikol rezervovala letenky. Takže už není možné cuknout. Začínáme domlouvat
detaily – Nikol přiveze David do Prahy a zůstane u nás s Tomášem na víkend –
Tomáš (nebo David) nás v pátek večer hodí na letiště a tradááááá. Volá Nikol –
David do Prahy nepojede, musí zůstat ve Zlíně, přijedu vlakem. Na to Tomáš – já
pojedu v pátek do Německa a rozhodně nebudu zpátky včas, abych vás vzal na
letiště :(. Naši nejsou v Praze – taky nás neodvezou :(( Volám svému
nejmilovanějšímu a lehce svéráznému staršímu bratrovi Petrovi – ale jooooo,
bratr nás odveze, ale mám mu to napsat mailem, SMS a ještě mu to ve čtvrtek
radši připomenout – snad mu do toho nic nevleze... ale joooooo, odveze nás,
žádnej strach – ježišíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí. Pojišťuju si
cestu na letiště raději i u švagrový Táni, která Petra má doma už patnáct let a
zná ho důkladně a tedy chápe mé pojišťování situace – navíc je méně sklerotická
než bratřisko, uf uf.
Začínáme domlouvat i ubytování v Anglii, odvoz z letiště a přejezd na výstaviště
– moc se nám to nedaří skloubit. Nakonec slíbí Bob, že nás v pátek v noci na
letišti v Nottingemu vyzvedne, přespíme u nich doma kousek od letiště a ráno
v půl páté se bude vstávat na výstavu, kam nás Bob odveze svým velkým tranzitem
se psy, manželkou a další návštěvou, která u nich bude ubytovaná. Chudák Bob,
moc se nevyspí. No ale provokoval po mailu, tak teď to má :) Nikol při plánování
této varianty pronesla, že kdyby to jinak nešlo, prostě strávíme jednu noc na
letišti – mně vylezly oči z důlků, že jako se asi zbláznila a tuto variantu
prostě mažu – no tak se Bob málo vyspí, ale nebudu dělat někde v Anglii
bezdomovce – takže s Bobem se všechno dohodlo a tedy jsme se mohly začít těšit
na ten pátek.
Pátek – odjezd
V práci jsem lehce nervózní, co
si musím ještě všechno přibalit do batohu (jen jednoho malého, který si vezmu na
palubu letadla). Taky musím odejít včas domů, abych stihla pořádně vyvenčit moje
psí holky, aby přečkaly doma samy než přijede večer Tomáš z Německa. Taky
opakovaně prozváním bratra a nenechám se vůbec zviklat telefonátem z letiště,
který mi oznamuje, že mají jakési problémy s počítači a že jestli by vadilo,
kdyby se můj odlet posunul na zítřek. Tušila jsem, že v tom má, jako již
mnohokrát, prsty bratr a nějaký jeho kamarád, ale neposlala jsem toho pána
rovnou do řiti, jen důrazně odpověděla, že to by rozhodně vadilo a že je to asi
nějakej blbej vtip. Zavěsil. Nikol nevolala a tedy jsem usoudila, že původcem je
opravdu bratr. Nikol volala za chvíli – signál byl velmi, ale opravdu velmi
špatný, takže jsem z těch několika málo slabik, které ke mně dorazily vyrozuměla
jen to, že se jí rozbily brýle během cesty vlakem. Promýšlím tedy řešení –
hledám optiku na trase nádraží Holešovice (kam Nikol vlakem dorazí) a letiště
Ruzyně, optiku otevřenou do pozdního pátečního odpoledne, do které Nikol „nepražanda“
trefí a kde navíc dělají opravy. Našla jsem jednu s otevírací hodinou do šesti i
v pátek v Dejvicích u Kulaťáku (který Nikol zná, protože tam odtud odjížděla
nedávno na výstavu do Belgie) a kde navíc nejen prodávají, ale i opravují brýle.
Volám tam, jsou ochotní a opravdu mají až do šesti hodin. Volám Nikol zpět do
vlaku, ale nejde se domluvit skrz ten děsný signál. Píšu nekonečnou SMS
s instrukcemi o optice, o tom jak k ní dojet pomocí pražské MHD z Holešovic a o
tom, kde Nikol pak s bratrem vyzvedneme při cestě na letiště. Časově by to mělo
klapnout. Já letím z práce domu, ven se psama, do sprchy, dobaluju věci a
dokonce dorazil i bratr. Pojídá něco z lednice, ale nevládne svým standardním
apetitem, neb má rýmičku a polyká Nurofen po kilech. A už jedeme směr Dejvice.
Praha je šíleně ucpaná, bratr ale Prahu dobře zná a kličkuje uličkami, které
jsem nevěděla že existují – neustále ale zatáčí a brzdí a zase se rozjíždí, do
toho mi neustále něco povídá a tedy cuká volantem ještě víc a dobržďuje na
poslední chvíli, občas nadává, nebo některý jiný řidič jemu. V autě je dusno,
nechci větrat, neb i bratr má rýmičku (jako Tomáš a většina mužských na světě) a
mně začíná být nepříjemně špatně od žaludku. Nabíráme Nikol s opravenými brýlemi
přesně v domluvený čas na domluveném místě v Dejvicích a pokračujeme směr
letiště. Tady je trasa už volná a nechápu tedy, proč bratr opět zajíždí do
postranních klikatých uliček a opět cuká autem. Je mi špatně a vřískám, aby
nemluvil, soustředil se na řízení a vrátil se na hlavní silnici. Nikol se vzadu
směje jak blázen. Já si vážím ochoty bratra a odvozu na letiště ve chvíli nouze,
kdy nikdo jiný nemohl, ale zuřím.
Dojeli jsme na letiště včas, máme i časovou rezervu na zakoupení dárku pro Boba
a tetu Jiřku (tetu Janči Lejskové), která bydlí v Anglii kousek od výstaviště
kde se Cruft koná a která byla tak moc hodná a nabídla nám možnost přespat u ní
doma ze soboty na neděli a pak nás dokonce přislíbila odvézt ještě zpátky na
letiště. Takže odcházíme k odletové hale, bráchovi moc děkuji, není důležité, že
jsem úplně zelená, důležité je, že jsme tam včas.
Na odletové tabuli u našeho letu není zatím ani číslo přepážky, kde nás odbaví –
nevadí, jdeme něco pojíst a popít. Jídlo máme, ale jdu koupit pití. Cena 85 Kč
za klasickou třídeckovou lahvičku Fanty mě zaskočila. Pivo je za 64 Kč :(
Jíme a pijeme a na tabuli už všechny lety doplněné o info o přepážce – u našeho
nic. Takhle nestihneme koupit ani ty dárky, sakriš. Konečně číslo přepážky –
jdeme tam, ale nespěcháme – máme přece jen příruční zavazadla na palubu, takže
nás vezmou rychle a hurá nakupovat. U přepážky je ooooooobrovská fronta. Jdu se
zeptat dopředu, jestli tu musíme opravdu čekat ve frontě, když máme jen ty
příruční zavazadla a když jejich společnost nepřiděluje čísla sedadel – odpověď
ANO MUSÍTE – důvod – je to tak zavedené. Čekáme na konci toho hada – za nás se
řadí další zoufalci. Jedna paní s berlí usedá v kožichu přímo na zem, nemůže to
stání už vydržet. Had se vůbec nehýbe a je tu děsný vedro. Říkám Nikolce, jak
jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla nechat doma teplý kabát a teplé zimní
boty, že je venku jak na jaře a tady bych se upekla. Nikol mi přitakává – dobré
rozhodnutí.
Oznamují nám zpoždění našeho letu – jen cca půl hodiny. Za chvíli to upřesňují
na hodinu a dvacet minut. Had se začal hýbat a ač se to zdálo nemožné, dostaly
jsme palubní vstupenku a prošly jsme celní kontrolou. Píšeme Bobovi SMS, že máme
zpožděný let o hodinu a půl. Bob není nadšen ze svých pouhých 4,5 hodin spánku,
ale odepisuje že OK, že bude čekat na letišti. Nakupujeme dárky a máme
spoooooustu času před odletem. Ten se ale nakonec protahuje o 2,5 hodiny a
píšeme tedy znovu Bobovi – ten sice zdvořile, ale odmítá v jednu ráno čekat na
letišti, když v půl páté ráno vstává – navrhuje, abysme si v Nottingamu sedly na
autobus a do Birminghamu na výstaviště přejely autobusem. Případně, že nás
vyzvedne na letišti ráno až vstane, tj. kolem páté hodiny – čímž se vyplnil
původní Nikolčin plán, že budeme nocovat jak bezdomovci v Anglii na letišti, se
fakt picnu.
Takže, let proběhl bez problémů, celý jsme ho prospaly (já i přesto, že můj
soused na mě ve spánku neustále padal a celý let pískal podivně nosem a funěl –
asi další výskyt té zákeřné pánské choroby na sedm – rýmičky. V Nottinghamu jsme
se uvelebily ve výstupní hale na sedačkách, zachumlaly se do bund a četly si,
povídaly si a MRZLY. Jak sem mohla být tak pitomá a jet do Anglie bez teplého
kabátu a zimních bot na začátku března – tuto větu slyšela Nikol během dvou dnů
asi dvěstěkrát – začala být vůči ní zcela laxní, už se mi ani nesmála :)
Čas v příletové hale se nekonečně táhnul. Za 4,5 hodiny přiletěly jen dvě
letadla – z toho jedno z Afriky a ty lidi, ve dvě ráno vycházeli do fujavice
venku v sandálkách a tričku s krátkým rukávem – cvoci. Slunce jim vysušilo
mozky. Problém příletové haly byl ten, že nevíme z jakého důvodu, ale stále si
ji pletla spousta zmatených lidí s halou odletovou. Takže my seděly v příletové
hale, byla nám zima a co pár minut se otevřely automatické dveře ven do zimy,
která okamžitě vlítla dovnitř a vešel zmatený cestující. Rozhlédl se, přečetl si
že další letadlo přiletí až v devět ráno, o odletech ani zmínka, rozhlédl se
ještě jednou a otočil k odchodu – opět skrz dokořán rozevřené dveře, kterými na
nás příšerně táhlo. A tak to šlo dokola a dokola, pořád znovu a znovu až do pěti
do rána, kdy přijel Bob a odsekal nás od židliček dlátem (nebo majzlíkem? – mám
v nářadí lehký zmatek). Že sem si nevzala ten kabát a teplý boty....
Sobota – výstava
A byl tu ten velký den. Cruftova výstava, o které jsem snila tolik let a
najednou jsem tady. Zmrzlá, nevyspalá, umlácená z auta (Bob jel jak blázen –
řídí jednou rukou a to rychlostí stejnou jak my v ČR, jenže on má tachometr
v mílích) – ale šťastná, že to přece jen nakonec vyšlo. Bob měl přihlášené 4 své
psy, ty nám u auta rozdal, sám táhnul kenelky a vešly jsme do výstavní haly č.
1. Byla obrovská, bylo v ní celkem teplo, spousta míst na odložení psů – takové
oddělené boxíky, nádherné velké výstavní kruhy s čistým zeleným kobercem po celé
ploše a podél kruhů židličky k sezení. Koupily jsme si katalogy, přihlášeno bylo
přes 400 borderek, kterým byly určeny dva kruhy – jeden fenám, druhý psům.
Tisíce stánků se postupně otevíraly a v nich nepřeberné množství zboží – některé
úžasné a u nás zatím nedostupné, jiné plné nepředstavitelných kýčů – vše
s motivy psů všech plemen – prostě ráj.
Dívaly jsme se chvíli na posuzování psů, chvíli na posuzování fen – viděla jsem
tam tolik krásných psů i fen, nádhera. Našlo se i pár nevydařených jedinců, ale
celkový dojem z kvality zvířat jsem měla více než dobrý. Rozhodčí v obou kruzích
byly starší dámy – psy posuzovala paní Hughes a feny paní Gillespie. Posuzování
na Cruftovi je jiné než u nás, musí to všechno běžet jak na drátku, aby se
takový počet zvířat dal stihnout posoudit během jednoho dne. Takže popořádku –
už rozdělení do tříd je jiné – v Anglii mají větší počet tříd, a to tyto:
veteran clase, special puppy dog, special junior dog, yearling dog,
undergraduate dog, graduate dog, post graduate dog, mid limit dog, limit dog,
open dog, special working trial dog (což není totéž, co naše pracovní třída) a
Good citizen dog scheme dog.
V jednotlivých třídách je průměrně tak 20 jedinců – od 2 až 3 jedinců ve special
working trial třídě až po neuvěřitelných 38 psů v třídě otevřené.
Pokud tedy nastoupí tolik psů do kruhu, pomocníci usměrní handleny tak, aby
stáli po celém obvodu kruhu a rozhodčí nejprve celý kruh obejde a prohlédne si
postupně všechny jedince. Pak se vrátí ke stolku rozhodčího a začne psy
posuzovat jednotlivě - nejdříve pohmatem, pak v postoji, následně v pohybu a
nakonec znovu krátce v postoji, kdy se rozhodčí zaměřuje na výraz hlavy. Po
jednotlivém posouzení vybere rozhodčí buď rovnou pět prvních v pořadí, nebo sedm
až osm psů, ze kterých po opětovném předvedení v pohybu a postoji nakonec zvolí
prvních pět. Ostatní odchází bez umístění a bez posudku.
Co mě na posuzování trošku překvapilo, bylo to, že v několika případech nevadil
rozhodčí poměrně kratší ocas a vlnitá srst. Nevadila ani bílá na hlavě – např.
na uších atp. Mám dojem, že se rozhodčí líbili spíše mohutní psi s kulatějším
tvarem hlavy – ale to může být jen můj dojem. Občas bych zařadila na přední
pozice jiné jedince než kterým dala přednost paní rozhodčí, ale o tom výstavy
jsou – nemůže se všem líbit to stejné.
Nevydržela jsem sledovat celé posuzování od začátku do konce – borderek bylo
opravdu moc a prokládala jsem to výlety mezi stánky a občasným utrácením –
koupila jsem si hlavně teplou mikinu s prošívanou podšívkou – protože jsem si
nevzala ten zimní kabát a zimní boty a tudíž mi byla i v hale dost zima -
nemohla jsem se pořád po té probdělé noci zahřát – ale tenhle příběh už asi
znáte :))))) Přemýšlela jsem i nad nákupem teplých zimních bot, ale hektolitry
horkého anglického čaje nakonec pomohly, takže jsem od utrácení tímto směrem
později ustoupila...
Odpoledne jsme se přesunuly do hlavní arény, kde celý den probíhal program –
soutěž v agility, flyballu, dogdancingu, obedienci atd. To vše vyvrcholilo
právě v odpoledních hodinách, takže jsme se usadily už včetně tety Jiřky, se
kterou jsme se sešly u výstavního kruhu, v aréně právě včas na finálové soutěže.
Viděly jsme finále agility, pak dogdancingovou sestavu která vyhrála,
následovalo finále flyballu – s katapultovými boxy a vše bylo prokládáno
závěrečnými soutěžemi obedience. Vše bylo naprosto precizně organizované, nebyly
žádné časové prostoje a moderátor byl příjemný a zábavný – prostě vše běželo
plynule a diváci se úžasně bavili.
Večer jsme se vypotácely z výstaviště, prošly jsme přilehlou nádražní halou
k parkovišti, kde na nás už čekal Jiřky manžel Valda a který nás zavezl do
městečka s názvem Wolfhampton, do klasického anglického řadového domku Jiřky a
Valdy, kde jsme dostaly výbornou večeři a kde na nás čekala zasloužená postýlka.
Chvíli jsme si vydržely s Jiřinkou povídat, mohly jsme i přes skype zavolat
našim opuštěným slaměným vdovcům – Tomášovi a Davidovi – a pak už jsme padly a
usnuly a nebýt Jiřinky, která nás ráno probudila, spaly bysme v Anglii dodnes :)
Neděle – návrat domů
Po perfektní snídani, kterou nám připravil sám pán domu Valda, jsme vyrazily do
městečka na krátké nákupy oblečení a v poledne jsme se přesunuly na oběd do
stylové anglické hospůdky, kde bylo jednotné menu za jednotnou cenu – klasické
anglické jídlo, plátky tří druhů mas (hovězí, vepřové a krůtí), doplněné vařenou
zeleninou, bramborami a hnědou omáčkou – přílohy si mohl naložit každý dle své
chuti a polít omáčkou zrovna tak.
Po obědě nás zavezla Jiřinka s Valdou k Bobovi domů, do jeho venkovské usedlosti
z červených cihel, kterou má uzpůsobenou chovu psů, se spoustou travnatých,
oplocených luk kolem domu. Tam jsme rozprávěly s Bobem o všem možném a nemožném,
ptaly jsme se na spoustu užitečných věcí – např. jak učí své psy výstavnímu
postoji a pohybu v kruhu. Po cca 2 hodinách nás Bob odvezl na letiště, kde jsme
si dali společně s Bobem ještě kávu a vyrazily k odbavení na zpáteční let.
Odbavení bylo poněkud komplikovanější než při příletu, protože jsme trošku něco
nakoupily a neměly jsme na to žádnou pořádnou tašku, takže jsme k přepážce
dorazily s velkým (ale ne moc pevným) igelitovým pytlem plným věcí a požadovaly
jsme zabalení pytle do další folie, aby při přepravě neprasknul. Koukali na nás
jak zjara, že jaká fólie a půjčili nám alespoň lepící pásku – tu jsme jim téměř
celou spotřebovaly a z pytle jsme udělaly ohavný kokon. Za ten jsme musely
zaplatit 8 liber jako poplatek za předem nenahlášené zavazadlo – takže naše
levné nákupy přece jen nebyly nakonec tak úplně levné :)
Nicméně kokon odjel někam do útrob letiště, my prošly do letadla, které NEMĚLO
zpoždění a jediný zádrhel byl, že v zavazadlovém prostoru byl nějaký kufr navíc
– z toho důvodu brala posádka do ruky jedno zavazadlo za druhým a nosili ho do
letadla a nad hlavou ukázali všem cestujícím a čekali, jestli se k němu někdo
přihlásí. Naštěstí se k jednomu kufru nepřihlásil nikdo, a to ještě dříve, než
všem ukázali náš kokon, neb k tomu bysme se přihlásit styděly a vyhodili by nám
ho z letadla stejně tak, jako vyhodili ten nešťastný kufr, který nikomu asi
nepatřil – takže se mohlo letět.
Cesta nám uběhla jak nic, za chvíli jsme byly v Praze, prošly celnicí, počkaly
na kokon (který nejprve projel na pásu kolem VŠECH uchichtávajících se
spolucestujících..) a vyšly do příletové haly, kde už čekal Tomáš a Nikolčin
kolega, který odvezl Nikču do Zlína přímo z letiště (a prý raketovou rychlostí
:)
Tak to byl náš zcela neplánovaný výlet na Cruftovu výstavu – i přes všechny
útrapy to byl super výlet, který ale příště naplánujeme na delší dobu tak,
abysme na výstavišti mohli strávit více dnů.... no možná ji naplánujeme i ve
větším časovém předstihu než dva dny před odletem :-))
P.S. a já se příště teple obleču
:)))
Několik údajů z Crufta 2008,
konkrétně ze soboty 8. března 2008:
- vystavovaly se WORKING a PASTORAL skupiny
- v pěti halách, 36 kruzích, více než 5 900 psů v tento jeden den
- border collií bylo 421 v osmi třídách (názvy jednotlivých tříd najdete
v článku))